Čtvrtek 21.4. 2022 odjíždíme z Olomouce zdolat Zugspitze (2962 m n. m.) tento vrchol nám chybí a máme všechny nejvyšší hory našich sousedů! Vuuua! Cesta z Olomouce trvá asi 8 hodin. Na tuhle cestu vyrážíme já (Dodo), David a Ondra. Kolem jedenacté hodiny večer jsme dorazili na placené parkoviště u Hammersbach a zaplatili za 25 euro stání na tři dny. Přespali jsem u auta a ráno v pátek po sedmé hodině vyrazili na cestu.
Prošli jsme kousek Hammersbachem a za mostem u točny autobusu jsme se vydali už na červenou stezku. Jde o pěknou upravenou lesní cestu. Po necelých třech kilometrech jsme došli k rozcestníku kousek od zpoplatněného vstupu do soutěsky Höllentalklamm, kterou jsme chtěli projít ale bohužel byla zavřená.
Vydali jsme se tedy obejít soutěsku horní cestou. Ta vede částečně lesem a po skalách a jsou z ní pěkné výhledy.
Celou dobu vede nad soutěskou a v jednom místě mostem kříží z vrchu cestu soutěskou. Po dvou a půl kilometrech od rozcestníku se cesta spojuje s tou ze soutěsky. Jen když jsme tu šli my, chyběl tu mostek přes říčku a museli jsme přehopsat po kamenech.
Už zbýval jen kousek (něco málo přes kilometr) k chatě Hollentalanger Hut (1381 m n. m.). Ta byla zavřená ale i tak jsme se u ní zastavili a něco pojedli před pokračováním k první ferattě. Cesta k chatě byla téměř bez sněhu až kousek před chatou jsme začali narážet na sněhová pole.
Po svačině natěšeni na první ferattu jsme už nahodili sedáky a vyrazili k ní. Od chaty je necelý kilometr a půl. Jen nástup k ní byl trochu prudší a zasněžený tak jsme si pro jistotu nahodili mačky a šli na to.
Ale hned kousek po začátku jsme narazili na první zasněženou část. Bohužel sníh nebyl zmrzlí, trhal se a bořil. Kvůli bezpečnosti jsme tady natáhli vlastní lano jistili se.
Dále ferata pokračovala dobře až po známé místo Brett, které se dalo přejít ale končilo přímo v další zasněžené části a tak se opět tahala lana. Sníh jsme oblezli po skále bokem.
Jenže hned po překonání feraty následovalo prudké stoupaní celé pod sněhem. Sice jsme měli a použili i sněžnice ale sníh zkrátka nebyl vůbec pevný a tak jsme pro jistotu pokračovali opatrněji a natahovali lana. Konec úseku jsme přelezli kolem sněhu po skále.
Od tohoto místa pokračovala cesta už jen sněhem a tak jsme v sněžnicích v lanovém družstvu pokračovali dál. Cesta se ale celkem táhla, sníh byl tak špatný, že se výjimečně probořila i sněžnice a postup s taháním vlastního jištění nás dost zpomalil. Také po celém dni stoupaní a na nohách s batohy už byla znát únava a tak jsme si našli místo na spaní. Taky jsme si rozpustili sníh na doplnění zásob docházející vody. Zugspitze byl už na dohled.
Ráno jsme vstali už ve tři ráno a sbalili se s nadějí na zmrzlí sníh. I když přes noc tolik nemrzlo tak se zadařilo a sníh pěkně ztvrdl. S čelovkou na hlavě a sněžnici na nohách jsme vyrazili zasněženou krajinou k závěrečné ferattě. Stoupání sněhem šlo celkem pomalu, převýšení 300 metrů na kilometr šlo znát.
Už se sluncem nad obzorem jsme měli sníh a ledovec za sebou a koukali na zasněžený nástup k ferattě. Sníh rychle znovu povolil a už nebylo moc příjemné po se po něm pohybovat. Takže opět přišli na řadu lana.
Druhá ferata byla snad už z poloviny pod sněhem a tak jsme postupovali pomalu a neustále jsme natahovali vlastní lana. Část feratty pod hřebenem jsme se rozhodli oblézt nad ní hřebenem kde se dobře lezlo s minimem sněhu.
Po překonání hřebenu jsme se opět napojili na ferattu. Sníh už se tu nacházel skoro všude ale naštěstí feratové lana byly z většiny už nad sněhem a postupovalo se tedy lépe. Poslední vlastní jištění jsme natáhli před koncem feratty kde jsme se už napojili na odjištěnou cestu vedoucí na Zugspitze.
Když jsme došli na vrchol do zastavěného areálu byl už navečer (ano! Čtete správně 😀 bořící se rozbředlý sníh spolu s taháním vlastních lan nás takhle zpomalil) jsme byly už značně vyčerpaní a areál by zavřený. Přišel nás uvítat zaměstnanec lanovky, který to tam sám asi pravděpodobně hlídal přes večer a nechal nás přespat v chodbě na terasu. Taky nám poskytl vodu a nějaké pečivo tak jsme nemuseli rozpouštět sníh a vařit si vlastní jídlo.
Ráno jsme si vyšli na vrcholek, který jsme předchozí den už jen minuli (je vážně hned vedle areálu) kde jsme si sami užívali úžasných výhledů a nafotili vrcholové fotky. Dolů jsme se už i z časových důvodů vypravili lanovkou. Ta nás dopravila do Eibsee. Odtud jsme to měli už pouhých 5 km cestou k autu a náš výlet byl u konce. Úspěšně jsme zdolali i přes ne příliš příznivé podmínky poslední nejvyšší vrchol (Zugspitze) našich sousedů! A tím se s vámi Norvia loučí vše máme splněno. Ne to byl samozřejmě vtip čeká nás ještě spousta vrcholů a těšíme se až je zdoláme a podělíme se o to s vámi.
Závěrem bych řek ještě za sebe, byla to pro mě hodně náročná cesta nahoru na Zugspitze, s těžkým batohem (věci na dvoudenní trek v zimě s přespáním s lanem, mačky, sněžnice…) kde jsem si nejednou řek, že jsem na pokraji svých sil ale šel jsem dál. Strašně jsem si to užil, úžasný zážitek a to zadostiučinění po dosáhnutí vrcholu a při tak skvělé viditelnosti ještě navíc to byla fantazie. Cesta obsahovala jak chodeckou část lesem a po skálách z výhledy, tak cestu feratou, lezeni po skále (krátká hřebenovka při oblézání zasněžené feratty), cestu po sněhu, ledovci zkusil jsem si vše :D. Snad jsem vám popsal tuhle náročnou cestu dostatečně a vy si ji užijte někdy v létě kdy to zvládnete za jeden den :D.
Cesta tedy zabrala dva celé dny. I v těchto podmínkách je možné ji zvládnout o dost rychleji ale my jsme volili bezpečnost na prvním místě a tak nás zkrátka hodně zpomalovalo natahování vlastních lan na jištění úseků z rozbředlým sněhem.