Cesta do Itálie
Naše expedice na nejvyšší vrchol Grajských Alp zvaný Gran Paradiso započala ve 23:30 místního času v Olomouci. Sraz byl na střešním parkovišti nákupního centra Šantovka. Po těžkém, avšak úspěšném boji se zavazadly, kdy jsme všichni trnuli hrůzou, zdali se Honzovi podaří nacpat veškeré věci do kufru jeho Renoltu, jsme chvilku po půlnoci ve čtyřech vyjeli do Itálie. Cesta krásně utíkala a bez obtíží, pouze s pár zastávkami na čerpacích stanicích a jednou pauzou na oběd jsme mezi 15:00 – 15:30 dorazili na místo.
Zde je třeba vypíchnout, že v Itálii se v menších městech a vesnicích striktně dodržuje siesta a v mnoha místech se už po třetí odpoledne nemáte šanci najíst. Nám se po cestě zadařilo a naše chuťové pohárky uspokojili v horské restauraci zvané „U Elfa“. Tam nás ovšem čekalo další překvapení v podobě záchodu bez prkének. Jak jsme později zjistili, takové toalety, postrádající svou horní sedací část, jsou v této oblasti téměř všude. My jsme se ale nenechali zastrašit a s touto výzvou se zdatně poprali. Nutná potřeba byla vykonávána takzvaně „Na lyžaře“ a v nejzazším případě obalením keramické části značným množstvím toaletního papíru.
Pont
Narvaný Renolt jsme zaparkovali v Pont. V tomto místě je camp, ale my nechali vůz na veřejném parkovišti, kde je dovoleno zdarma bivakovat. Za 3 eura na hlavu se dá koupit lísteček do sprchy. Prošli jsme se po okolí a jelikož začínalo mrholit, zamířili jsme do tamní restaurace, kde byla kuchyně otevřena do 22:00. Jako večerní pokrm jsme samozřejmě volili pizzu, jelikož Itálie je její kolébkou, a v neposlední řadě také proto, že nic jiného neměli. Úplný gastro zážitek bych tam nehledal, ale přeci jen jsme nepřijeli kvůli jídlu.
Výstup
Sychravé počasí se nikterak nelepšilo a přidala se i lehká mlha. To nás ale neodradilo a po přerušovaném spaní v autě, David zavelel a my se kolem jedné ranní připravili, nasadili čelovky a vyrazili v lehkém deštníku vzhůru k horské chatě. Při pochodu jsme se střídali ve vedoucí pozici, aby si každý upravil tempo dle svých možností. Cesta ubíhala bez problémů a ve 4:11 jsme spatřili horskou chatu Rifugio Vittorio Emanuele II. (2735 m). Tam jsme se přioblékli, využili venkovní toaletu (S prkénkem!) a již s prvními ptáčaty, kteří na chatě nocovali, jsme se vydali na druhou část výstupu k vrcholu.
Cesta k ledovci
Doposud se šlo víceméně po vysypaných cestách. Od chaty začíná výstup po velkých balvanech střídající se s ostrým kamením. Po zhruba dvou hodinkách se začalo rozednívat, ale mlha přetrvávala. Terén se sympaticky střídal a cesta byla víceméně příjemná. Viditelnost nicméně zůstávala špatná a občasně mrholilo. S přibývajícími výškovými metry se objevil i déšť, který přešel ve sníh. Přestože jsme se již někteří kvůli počasí cítili poněkud konsternovaně, dorazili jsme k ledovci. Zhruba půl hodinky trvala příprava. Až na situaci, kdy v divokém zápalu pro naši věc Ondrovi omylem spadl jeden vak s vybavením o pár desítek metrů níže a tudíž si musel tento drobný úsek zopakovat, se nic závažného nepřihodilo a my, navázáni v párech, nastoupili na ledovec (cca 9:45).
Nástup na ledovec
Až po ledovec lemují trasu malé mohylky, vystavěné z drobných kamínků. Nyní jsme se ale museli spolehnout na navigaci a myslím, že jsme si tím cestu trošku prodloužili. Viditelnost opravdu nebyla dobrá a všude kolem nás byla jen bílá pohlcující tma. Po nějaké době jsme ale zahlédli pár turistů a následně se vynořovaly další postavy. V jejich stopách jsme pokračovali nahoru. Kolem nás se začaly objevovat trhliny, jejichž množství se stále stupňovalo a okolních turistů ubývalo, proto se náš výstup mírně zpomalil. Jedni z posledních, které jsme potkali, byla skupinka Švýcarů. Ti se vraceli a hlásili ještě něco přes dvě hodiny k vrcholu, kde ale není nic vidět, což nás mírně demotivovalo.
Nevyzpytatelné počasí
V jednom okamžiku se pak počasí výrazně zhoršilo, zvedl se vítr a sníh nás bodal do odkrytých částí obličeje. Nepříznivé situaci ještě přispěly střevní potíže jednoho z našich členů, nicméně jsme dál pokračovali, ale v našich hlavách si již každý z nás pohrával s myšlenkou, že se nám dosáhnout vrcholu nemusí podařit. Počasí se nijak nelepšilo a my pochodovali po strmém svahu pokrytým nánosem sněhu, kde jsme byli vystaveni prudkému větru. Když jsme před námi zahlédli černé skvrny, vydali jsme se k nim. Byl to odkrytý kamenný útvar, který tvořil jakousi ochranu proti vánici. Schovali jsme se za něj a započali hlasování o následné . Díky několika faktorům, včetně toho, že nám stopy zavál sníh a z vrcholu bychom již nemuseli najít cestu zpět, jsme se kolektivně usnesli, že topovat nebudeme.
Sestup
Někdy kolem 13:00 jsme ukončili naše martyrium a zahájili sestup. Po pár stovkách metrů se naše obavy naplnily. Stopy, které nám určovaly cestu zpět, zmizely. Chvilku jsme bloudili ale nakonec Honza díky svým hodinkám značky Garmin nalezl cestu z ledovce. Ta se táhla rozpraskaným masivem ledu dolů a po nějaké době odstoupila i mlha a mi se konečně mohli na chvilku pokochat okolím.
Tato trasa, přestože byla jiná než ta, kterou jsme vystoupali, nás úspěšně dovedla z ledovce a my si mohli vydechnout. Poté se šlo již příjemně po kamenitém terénu a zhruba v 17:00 se v dohledu objevila ráno navštívená horská chata. Asi za hodinku jsme již odpočívali na terásce a konzumovali lahodnou krmi v podobě těstovin (úplně si nevzpomínám, co jsme to tam vlastně měli). Při následném sestupu od chaty k autu se obloha protrhla a vysvitlo slunce. Kolem nás se rozprostírala nádherná horská scenérie a perfektní panoramata. To nás nabilo energií a do Pont jsme dorazili chvilku po setmění v 21:00.
Další den se nad námi objevilo azurko s vymetenou oblohou a padl i nápad, výstup na Gran Paradiso zopakovat. Nakonec jsme ale vyjeli zpět k domovině a budeme doufat, že při další návštěvě nám bude počasí přát a vrchol 4061 m si budeme moci odškrtnout.
