Gerlachovský štít - Slovensko
Gerlachovský štít – Martinka 2016: Velehorský Křest
Psal se rok 2016 a my jsme prostě cítili, že je čas pro změnu scény. Přestože v Česku máme nádherné hory, které milujeme, chtěli jsme vyzkoušet něco nového a vyrazit někam výš, za opravdovými velehorami, které u nás zkrátka nenajdeme. A tak padla volba na Gerlachovský štít v Tatrách! Slovensko bylo jako první zahraniční destinace ideální volba.
Poprvé v červenci to nevyšlo. Počasí nám dalo stopku dřív, než jsme se vůbec stihli dotknout Poľského hřebene, odkud se nastupuje na slavnou Martinku (neboli Martinovku), hřebenovku na Gerlach. Prostě smůla, ale nevzdali jsme to!
Druhý pokus padl na září, konkrétně na druhý víkend. V sobotu 10. jsme to měli já a Dan domluvené tak, že frčíme RegioJetem z Olomouce šest minut po půlnoci. No… RegioJet si dal malou pauzu a přijel o 50 minut později. Takže 00:56 konečně jedeme! Do Popradu jsme dorazili něco po půl šesté a odtud už to znáte – přesednout na tu jejich elektrickou mašinku do Tatranské Polianky.
Z Polianky už to bylo po svých. Šlapali jsme přes Sliezsky dom na ten Poľský hřeben, kde na nás čekala druhá parta, Honza a Nikola. Nikola to nakonec vzdala už tam a musela se otočit, což je škoda, ale bezpečnost je na prvním místě. Mimochodem, tu cestu z Polianky máme detailně popsanou na norvia.cz/polsky-hreben-sk – kdyby někoho zajímaly detaily!
Na hřebeni rychlá sváča, navázat se, naházet matroš na sebe a šlo se na věc! První „checkpoint“ nás čekal asi po 450 metrech – takové malé intro: slanili jsme asi 15 metrů a pak už jsme pokračovali po takové té travnatější, celkem rovné ploše.
Tá hřebenovka má asi 2 kiláky a převýšení přes 500 metrů. Zní to fajn, ale časově je to masakr. Přesně už si nepamatuju, kolik hodin to bylo, ale určitě přes osm! A jak začalo sluníčko zapadat, bylo nám jasné, že to do cíle nestihneme. Zastavili jsme kousek za Zadním Gerlachem a bylo vymalováno: museli jsme bivakovat.
Ve výšce asi 2300 metrů jsme si našli plácek, kde jsme se tak tak vtěsnali. Z jedné strany sráz, z druhé konec skály. Ale ten výhled! Myslím, že tu noc nebyl na nebi jediný mráček – to byla ta nejnádhernější obloha, jakou jsem kdy viděl. Spaní to bylo bezpečné (odsedky nacvaklé do smyc), ale nervy tam byly. Budil jsem se asi třikrát, ale když jsem otevřel oči a viděl to divadlo nad hlavou, vůbec mi to nevadilo. To jsem si vždycky chtěl zkusit!
Ráno nás probudil fenomenální východ slunce, to je prostě něco, co se nedá popsat. Hned po něm jsme se sebrali a vyrazili dál. Potkali jsme jeden lezecký pár, který nám potvrdil, že Gerlach už je jen kousek.
Před námi byla ta fakt jediná lezecká pasáž. Navazujeme, bereme cajky a šplháme z nějakých 2350 metrů. A pak to přišlo – vrchol Gerlachovského štítu, přesně v 10:00! Rychlé fotky, sváča a už se jde dolů.
Sestupovali jsme směrem k Batizovskému plesu. Tahle cesta je jen sestupová (nahoru jen s horským vůdcem, jak víme). Od plesa už jen do Nové Polianky a vlakem zpátky domů do Olomouce.
Jasně, bylo to už v roce 2016, ale na takový zážitek se prostě nezapomíná a tenhle příběh si zaslouží být slyšet. Bylo to jedno z nejlepších dobrodružství, které nám velehorské prostředí mohlo nabídnout!